8. 2. 1915 Karlovice (dnes místní část Kostelce u Holešova, okr. Kroměříž) – 25. 12. 1997 Olomouc
Život Vojtěcha Tkadlčíka byl poznamenán všemi událostmi 20. století, jež byly zásadní pro vývoj našeho státu. Narozen v průběhu první světové války, ještě v dobách rakousko-uherské monarchie, vystudoval již za první republiky Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Roku 1933 vstoupil do kněžského semináře a po studiích na teologické fakultě v Olomouci byl na kněze vysvěcen 5. července 1938, doslova v předvečer Mnichovské dohody. Druhou světovou válku strávil jako kaplan ve Zdounkách a Olšanech a také po čtyři roky působil jako ekonom v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci.
Během necelých tří let svobody, v době mezi roky 1945 a 1948, se mu naskytla možnost zahájit pedagogickou a badatelskou dráhu na olomoucké teologické fakultě, kde pracoval jako asistent, později odborný asistent, lektor ruštiny a suplent křesťanské filozofie. Angažoval se také jako spoluredaktor vědeckého časopisu Acta Academiae Velehradensis, což byl orgán unionistické vědecké společnosti Akademie Velehradská. Díky obnovení původní olomoucké univerzity pod dnešním názvem Univerzita Palackého mohl pokračovat ve svém studiu slovanské filologie a historie a 13. března 1948 získat doktorát z teologie.
Chtělo by se konstatovat, že dosáhnout na tuto akademickou hodnost zvládl na poslední chvíli. Do Tkadlčíkova života totiž zásadním způsobem vstoupila událost, soudobou politikou a komunistickou historiografií nazývaná co Vítězný únor, která pro něj s malou přestávkou kolem roku 1968 znamenala obrovské překážky ve veřejné i badatelské činnosti. Po komunistickém puči začalo systematické rušení církevních institucí, škol a spolků, které se v červenci 1950 nevyhnulo ani olomoucké teologické fakultě. Ačkoli Tkadlčík dostal nabídku vědecky a pedagogicky působit na teologické fakultě Univerzity Karlovy, která byla přesunuta do Litoměřic, nevyužil ji, patrně z toho důvodu, že se obával přílišného státního dozoru, který nad touto fakultou panoval.
Na počátku 50. let tak odešel do duchovní správy. Po půlročním působení v Rýmařově se přesunul do litoměřické diecéze. Tam ho však v roce 1955 zastihla ztráta souhlasu k výkonu duchovní služby. Jeho další kroky tak směřovaly do Radkovy Lhoty na Přerovsku, kde strávil několik let jako kněz u sester sv. Kříže.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že takto odsunut z veřejného dění nemohl mít příležitosti pokračovat ve své vědecké činnosti, opak byl pravdou. Dokladem toho je přinejmenším fakt, že od roku 1963 pilně spolupracoval se Slovanským ústavem ČSAV na vydávání Slovníku jazyka staroslověnského a Etymologického slovníku jazyka staroslověnského.
Převratný rok 1968 jej našel ve Vlkoši u Přerova, kde působil jako administrátor, jímž se stal krátce poté, co byl roku 1966 ustanoven kaplanem v Přerově s povinností vést duchovní správu v Předmostí u Přerova. Události Pražského jara využil k obnově olomoucké teologické fakulty, do níž se pustil spolu s dalšími kněžími. Bohužel nezájem tehdejšího vedení univerzity vedl k tomu, že tato fakulta nemohla být obnovená ve svazku Univerzity Palackého, proto byla zřízena pouze jako pobočka litoměřické teologické fakulty. První přednášky byly zahájeny se začátkem zimního semestru 1968/1969, ale kvůli počínající normalizaci byli poslední posluchači přijati roku 1969 a poté, co ukončili studium, došlo v roce 1974 k opětovnému zániku celé fakulty.
Rok 1974 uškodil Tkadlčíkovi i v jiném směru. Ministerstvo kultury se totiž rozhodlo neuznat jeho habilitaci, tudíž Tkadlčíkovi nebyl přiznán titul docenta. K tomu všemu byl 1. července přesunut na pozici administrátora do Skřipova na Opavsku. V ústraní, jež mu mělo ztížit styky s odbornou veřejností a další vědeckou práci, strávil dlouhých patnáct let. Za obdivuhodné můžeme jistě považovat, že ani v této době nerezignoval na svoji publikační a vědeckou činnost. Publikoval jak ve vědeckých časopisech, tak v popularizačních periodikách. Vedl také obsáhlou korespondenci s čelními představiteli nejen paleoslovenistické obce.
Zadostiučinění mu naštěstí přinesla zlomová Sametová revoluce. Po revolučních listopadových změnách krátce působil jako kancléř olomouckého arcibiskupství, aby se poté ujal obnovení olomoucké teologické fakulty. Byl to právě on, kdo nesl podstatnou zásluhu na sestavení prvního polistopadového pedagogického sboru a stal se prvním děkanem Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Jedenáctého ledna roku 1990 ocenila jeho zásadní přínos také katolická církev, když byl jmenován čestným papežským prelátem s titulem Monsignore. O tři roky později, v březnu 1993, se stal biskupským vikářem pro případy svatořečení kandidátů z olomoucké arcidiecéze, a půl roku nato, 28. září, jej olomoucký arcibiskup ustanovil kanovníkem obnovené metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci. Téhož roku byl pak jmenován univerzitním profesorem na olomoucké teologické fakultě pro obor staroslověnský jazyk a literatura.
Ačkoliv již pomalu uzavíral osmou dekádu svého věku, nepřestal tvořit a publikovat. Na velké lásce celého svého života, jak bychom mohli s trochou patosu nazvat jím sestavený Hlaholský misál, pracoval i v této době. Pokračoval v čilých stycích s odbornou veřejností, jeho hlas neutichl ani v četných lingvistických a historických diskuzích.
S nocí z 25. na 26. prosince 1997 tak kvůli Tkadlčíkově náhlé zástavě srdce ztratila česká i světová paleoslovenistika nejen jednu z největších osobností 20. století, uznávanou kapacitu ve svém oboru, nadšeného badatele, ale i skromného, laskavého a přátelského člověka, jehož odraz k nám zaznívá prostřednictvím jeho bohaté korespondence.
sestavená Antonínem Vedralem, upravená a doplněná Miloslavem Pojslem. Publikováno in: Cyrillomethodiana. Sborník k uctění památky Mons. Prof. ThDr. Vojtěcha Tkadlčíka. Olomouc, Euroslavica, 2000, s. 18–22.